NÁVRAT DO "HISTORIE"


Obr. 163 - Nový Hrádek - zřícenina Frymburka






























Obr. 164 - Nový Hrádek ze Sendražského kopce.





Obr. 165 - Naše lesy



































Obr. 205 - Celkový pohled na Dobrušku.






















Obr. 206 - První stránka privilegia města Dobrušky od císaře Leopolda I. z r. 1683






















Obr. 207 - Znak města Dobrušky na bulle pečeti privilegia od Marie Terezie z r. 1747


















Obr. 208 - Rodný domek F.L.Věka






















Obr. 209 - Nejstarší privilegium města Dobrušky z roku 1320






















Obr. 210 - Náměstí v Dobrušce






















Obr. 211 - Osvětový dům městské spořitelny






















Obr. 212 - Svatý Duch






















Obr. 213 - Šubertův koutek v městském muzeu


















Obr. 214 - Kolumbárium při Husově sboru, vnitřní pohled

















Obr. 215 - Husův sbor

















Obr. 216 - Sokolovna

















Obr. 217 - Občanská záložna

















Obr. 218 - Novostavba spořitelní budovy
v Dobrušce, kterou projektoval
Ing. Dr. Jan Rejchl z Hradce Králové






















Obr. 219 - Dobrušská radnice






















Obr. 220 - Skalka		 Výňatek č. 12 z knihy
"Nové Město nad Metují a jeho kraj"
vydané na začátku druhé světové války
z iniciativy představitelů města.

J. FIALA:
NOVÝ HRÁDEK.
Tiché to horské městečko, téměř na samé říšské hranici ve výši 565 m nad mořem položené, s okolím přírodními krásami oplývajícím. Čítá tou dobou 298 čísel a na 1400 obyvatel. Lid je ponejvíce chudý. Obživu mu skýtá ruční tkalcovství spolu s výtěžkem málo úrodných políček a několik průmyslových závodů (mechanických tkalcoven) v nedávné době zde zřízených.
Dějiny pohorského tohoto městečka jsou ovšem chudé. Hrádek náležel od dávných dob k panství frymburskému, jež jméno má od hradu Frymburku. Frymburk, z něhož nyní jen rozvaliny se vypínají, stojí na kopci 500 m vysokém, jehož úpatí obtéká říčka Olešenka se tří stran. Hrad nebýval veliký, ale pevný. Stával již ve 14. století a prvním pánem hradu a panství, o němž se s určitostí mluví, byl kolem roku 1354 Matouš z Frymburka.
O Hrádku jako městečku děje se zmínka již v roce 1520, kdy tehdejší držitel panství frymburského, Anděl z Ronovce, prodal panství frymburské Zdeňku Trčkovi z Lípy i na Lipnici, kterémuž rodu náleželo až do r. 1636, kdy císař Ferdinand II. zkonfiskoval statky Trčkovy a přenechal je Rudolfu Jeronýmovi Colloredo z Wallsee.
Po zkáze rodu trčkovského ve století 17. cizí rod hrabat, později knížat, stal se pánem Nového Hrádku. V roce 1626 za povstání selského sedláci slezli hrad Frymburk a vyloupili jej. O tři léta později, roku 1629, zpustošili Frymburk opětně. V roce 1638 byl Frymburk švédským vůdcem Bannerem vypálen a zničen. (Koule švédská dodnes u lesní správy se ukazuje). Později některé části hradu byly přikrývány, ale vrchnost, bydlící na výstavnějším Opočně, litovala nákladu, a tak odevzdáno vše zhoubě času a zlobě lidské, aby tak dílo zkázy bylo dokonáno.
Již roku 1537 dobývala se pod Hrádkem ruda železná a stávaly tu hamry, později však zanikly. Dne 16. máje roku 1646 za Rudolfa Colloredo z Wallsee vyzdvižena pec na šmelcování železa pod hradem Frymburkem - v nynějších Dolích a Šmalcovně. Oboje bylo na starém místě obnoveno, ale později zase zaniklo.
Zhoubné veliké války neminuly hrůzami svými ani toto zákoutí. Jak již výše uvedeno, za 301eté války Švédové až sem pronikli, za prvních válek slezských tu Chorvati delší dobu "leželi" proti Prusům a za války sedmileté střídali se tu císařští i Prusové. Ve století 19. stíhán byl Hrádek častými velikými požáry. Tak dne 9. května roku 1843 o půl 9. hod. večerní vypukl oheň v čísle pop. 57 Josefa Drašnara a s úžasnou rychlostí se při panujícím prudkém větru šířil. Ze slaměné střechy hořícího stavení přeletěl hořící došek přes celé náměstí, které zakrátko bylo v jediném plameni. Vyhořelo 45 stavení a naposledy chytila stará zvonice. Zvony s děsným rachotem padaly dolů a rozlily se. Vypravuje se, že prý v kašně, tehdy dřevěné, která byla na náměstí, se voda vařila. Škoda požárem způsobená činila 65.000 zlatých, na tehdejší dobu peníz ohromný. Přičiněním olešnických a dobrušských hasičů zachráněn kostel a tím i veliká část Hrádku.
Roku 1847 následkem neúrody panovala zde hrozná bída. Lid, spotřebovav brambory, otrubami se živil a ani těch nebylo. Teprve v příštím revolučním roce 1848 se bídě ulevilo. Byla zrušena robota a zřizováním národních gard znamenitý výdělek nastal tkalcům zhotovováním plachtoviny čili plátěného atlasu, který poskytoval národním gardám a dobrovolným vojskům lehký a laciný oděv. Roku 1880 dne 6. září o půl jedenácté hodině v noci vznikl v čísle pop. 69 požár, jenž rychle se šířil po celé podfarské, dnes Hradní ulici. Vyhořelo 26 čísel, mezi nimi škola a fara, oboje úplně dřevěné. Dne 2. června 1883 vypukl další požár a zničil 13 stavení. Jiné menší se ani neuvádějí. Od roku 1843 byly zde celkem 22 požáry.
Tyto časté požáry přiměly teprve obyvatelstvo ke zřízení Sboru dobrovolných hasičů, který přičiněním řídícího učitele Františka Ježka r. 1881 byl zde založen. Náboženská nesnášenlivost, která tolik neštěstí národu našemu způsobila, našla místa i v Novém Hrádku. Dne 24. března r. 1851 zemřel na Hrádku evangelík František Dusil. Katolíci zdejší žádali, aby Dusil nebyl pohřben na místním katolickém hřbitově. Když žádosti nevyhověno, chtěli pohřbení násilně překaziti. Teprve zakročením četnictva, do Hrádku narychlo povolaného, a za přítomnosti podkraj-ského Jana Lhoty mohl Dusil býti pohřben. Z té příčiny a pro zločin pozdvižení obžalován kaplan Josef Klein (který později věnoval Hrádku nadaci ve výši 12.000 zlatých na chudobinec) a s ním 40 místních sousedů. Páter Klein vzat do vyšetřovací vazby z o-bavy, že by, maje veliký vliv na lid, účel přelíčení pokaziti mohl, ostatní obžalovaní ponecháni na svobodě. Při přelíčení odsouzen P. Klein krajským soudem, tehdy v Jičíně, do vězení na 3 měsíce, ostatní do vězení v trvání 3 dnů až 3 měsíců. P. Klein dán pak na odpočinek.
Ještě v druhé polovici století 19. byl Hrádek skoro úplně od světa odloučen. Jediná cesta, která sem z Nového Města a Dobrušky vedla, byla dosavad zachovaná cesta od "Panského mlýna" (nynější továrny p. Suchánka), a dnes zdá se nám nemožné do tak příkrého kopce náklady dopravovati, když i dobrému turistovi tak velké stoupání obtíže působí. A přece jiné cesty sem nebylo. Zřízením poštovního úřadu roku 1870 a roku 1892 dokončením stavby okresní silnice dobrušsko-novohrádecké dostalo se Hrádku teprve spojení se světem a od těch dob je zřejmý také jeho pokrok.
Roku 1871 přičiněním tehdejšího faráře Václava Kilingra vešla v činnost Občanská záložna s obrn. ručením, která je dnes největším ústavem toho druhu ve zdejších horách. Roku 1889 zřízena zde četnická stanice a od roku 1892 ustanoven Hrádek sídlem obvodního lékaře. Telegraf postaven v roce 1904 nejprve směrem k Olešnici (Gieshübel) a za 2 roky potom i k N. Městu n. Met. Telefon dán do provozu v říjnu r. 1912. Autobusové spojení z Nového Města n. Met. zavedeno v listopadu r. 1921. V roce 1909 od dubna do října stavěn byl nákladem obce a za přispění země a státu gravitační vodovod, který v roce 1912 ještě rozšířen. Celkový náklad tehdy činil 58.000 K. V roce 1937 doplnila obec tento vodovod ještě výtlačným řádem, byly zachyceny nové prameny, postavena čerpací stanice, což vyžádalo si nákladu více než 200.000 K a dnes má Nový Hrádek vodovod, jakého nemají velká města v okolí. V roce 1924 provedena nákladem obce stavba sekundární elektrovodní sítě a v listopadu 1924 Nový Hrádek po prvé elektricky o-světlen. Postavením záloženského domu v r. 1927, později obecního nájemního domu, vý-dlažbou hlavních průjezdních ulic a zřízením částečné kanalisace vyznačuje se slibný rozkvět posledních let.
Pokud se školství týče, podle farní a školní kroniky jest škola v Novém Hrádku od ne-pamětných dob. První škola, o které se s určitostí ví a která až do roku 1769 stála, byla vystavěna od obce a stála proti kostelním dveřím v rohu nynější farské zahrady. K této škole byly přiškoleny obce a osady: Nový Hrádek, Krahulci, Sněžné, Borová, Bydlo, Dlouhé, Rzy a Tis. Roku 1785 odpadla osada Sněžné výstavbou školy vlastní a roku 1821 Borová. Obecná škola nynější postavena po požáru staré dřevěné školy v roce 1887 a dne 14. 11. v ní započalo vyučování. Již dlouhou řadu let před světovou válkou usilováno bylo o zřízení měšťanské školy na Novém Hrádku, ale cíle bylo dosaženo teprve dne 18. září 1919 a v nově zřízené škole započato s vyučováním. Z nedostatku jiných vhodných místností byla škola umístěna nejprve v obecné škole a v roce 1921 přikročeno ke stavbě nové krásné budovy měšťanské školy, která dnes celému kraji vévodí a je pýchou obce.


O upevnění národního vědomí stará se zde již od roku 1896 tělocvičná jednota "Sokol", která je největším a vedoucím místním spolkem. V roce 1924 vybudovala za pomoci a obětavosti svého členstva krásnou sokolovnu, která je okrasou městečka a spolu s oběma školami majákem vzdělání a národního uvědomění širokého orlického podhoří.
Nový Hrádek stal se dnes vyhledávaným letoviskem. Tři autobusy po třikráte denně obstarávají přímé spojení s Novým Městem n. Metují, Náchodem a Hradcem Králové a Nový Hrádek je navštěvován četnými turisty a školními výpravami. Přírodní krásy, jedinečný rozhled se "Šibeníku", 672 m vysokého kopce nad Hrádkem - od Krkonoš po horu Kunětickou, malebná zřícenina Frymburku, památná blízká Strážnice jsou turistovi bohatou odměnou.
Nový Hrádek je přírodou předurčen i pro sporty zimní. Rozlehlá úbočí hor, hustá síť dobrých cest, autobusové spojení i v zimní době umožňuje holdovati v plné míře lyžaření i sáňkování. Příznivé tyto podmínky doplněny jsou i dostatkem dobrých a při tom levných hostinců, v nichž unavení sportovci bezpečně naleznou nejen dostatečné osvěžení, ale i útulný pobyt. Letní hosté, kteří u nás ztrávili svou dovolenou a znovu a znovu se sem vracejí, jsou nejlepším toho dokladem, že pobyt v Novém Hrádku je osvěžující, příjemný a přitom levný.
Přijďte i Vy a uvidíte!



DOBRUŠKA.
VYDÁNO V ROCE 1940 POD ZÁŠTITOU MĚSTSKÉ RADY
V DOBRUŠCE ZA SPOLUPRÁCE VÁCLAVA HORKÉHO
V PRAZE II., VÁCLAVSKÁ ul. 35, JEHO VLASTNÍM NÁKLADEM.
VYTISKL GRAFICKÝ ZÁVOD A. J. VOTRUBA A SYN V HRONOVĚ. ŠTOČKY DODALA Fa. POLYGRAFIA V PRAZE II., HYBERNSKÁ ul.


HISTORIE A VÝVOJ MĚSTA.
Podle ústního podání byl prý zakladatelem města Mutina z Dobrušky, jenž dosavadní vesnici Leštno povýšil na město a udělil jeho obyvatelům právo vaření piva.
Město, ovšem malé, bylo obehnáno hradbami, které ještě před 100 lety byly zde patrný. Táhly se tam, kde se dosud „Poddomí" říká, a byly opatřeny 4 branami, jež sluly: Krajská - vedoucí do nynější ulice Opočenské. Vodní - vedoucí do nynější ulice Novoměstské, Horská - vedoucí do nynější Kostelní ulice a Solnička - vedoucí do nynější ulice Solnické.
Také zdejší obyvatelstvo bývalo podrobeno robotnické povinnosti, kterou zrušil Mutina z Dobrušky výsadou z roku 1320, vyhrazuje si náhradou jakýsi poplatek - t. zv. „šos". Nástupce Mutinův Sezema z Dobrušky výsadou danou 26. máje 1364 uděluje městu práva Magdeburská.
Rod pánů z Dobrušky dlouho našemu městu však nevládl a po něm v době 114 let měnilo město často své pány. Zatím celá okolní krajina i s Dobruškou přiznávala se k učení Mistra Jana Husa, a když pak panství opočenské koupil Mikuláš mladší Trčka z Lípy roku 1546, nastala pro Dobrušku šťastná doba. Nový majitel opočenského panství byl jedním z rádců Jiříka z Poděbrad a později krále Vladislava II. Jagellovce, který na přímluvu Trčkovu udílí majestátem r. 1495 městu Dobrušce dva trhy. Císař Matyáš roku 1616 na přímluvu Jana Rudolfa Trčky, který se blahobyt Dobrušky snažil povznésti, povolil týdenní trhy každého úterý, dva koňské a čtyři hlavní trhy v roce.
Císař Ferdinand II. r. 1624 zrušil veškeré výsady a majestáty Dobrušky a město přinuceno všechny kněze pod obojí z města vypuditi. Roku 1634 zavražděn v Chebu zároveň s Albrechtem z Valdštejna i poslední potomek mužského rodu Trčkovského Adam Trčka z Lípy, opočenské panství zkonfiskováno a prodáno za 351.000 zl. Rudolfu a Jeronýmu Colloredovi, hrabatům z Wallsee. Následujícího pak roku 1635 vrací císař Ferdinand městu Dobrušce všecka dřívější privilegia a výsady.
Za Marie Terezie utrpěla Dobruška nesmírné škody především průchodem i ubytováním vojsk za války slezské, později opět za války sedmileté.
Roku 1793 dekretem císaře Františka I. ze dne 9. července povolen též Dobrušce magistrát. Purkmistrem byl Josef Weisz, vojenský ranlékař, zkoušeným radním Jan Václav Nejedlý, nezkoušenými radními Jos. AI. Hek a František Hlaváček.
Tak se přiblížil rok 1806 a v dějinách města černě zaznamenaný 9. květen. Záhy se otevřelo jaro 1806 s neobyčejným teplem a suchem. A tu za prudkého větru jihovýchodního po 8. hodině ráno dne 9. máje jmenovaného roku vyšel v dřevěné chalupě za branou Solničkou u zámečníka Brože oheň prudký, takže celé stavení hned v jednom ohni stálo, v němž na hůře v jedné komůrce dvě sestry Brožovy zůstávaly. V půl hodině stálo celé město v jednom ohni a plameni. Hašení, hájení nepomáhalo; lidé vynášeli i odnášeli, co mohli, házeli do sklepů, do potoka i do studní; a přece z toho nezachránili nic - všecko zprahlo a shořelo. A vidouce, že z děkanství odnášejí kostelní roucha a matriky do kostela, hned i za nimi odnášeli své věci taktéž do chrámu, doufajíce, že tam zachráněny zůstanou. Zároveň i jiní s nimi tam vnikli, aby útočiště a ochrany hledali. Tu však již chytla a hořela střecha nad kostelem, chytla a hořela síňka dřevěná přede dveřmi pobočními napravo postavená, čímž i dveře chytly a oheň do kostela zanesen, takže i stolice, oltáře a co tam vneseno bylo, hořeti počalo. Nyní ovšem chtěli se lidé v kostele shromáždění odtud útěkem spasiti. Avšak hrůza! Dveře byly větrem na zámek zavřeny. Na štěstí nalezl soused Josef Holman mezi svými, do kostela odnesenými věcmi, sekeru, kterouž v tom zoufalství levé dveře poboční nadlidskou téměř silou prosekal a otevřel. Vyhrnuvše se z kostela spatřili k svému ustrnutí, že pro plameny odevšad šlehající nikdež spásy ani ochrany není.
Odvážlivější však přece zoufale běželi kolem kostnice k „Červené hospodě" a Křovickou ulicí k blízkému potoku, jehož však všichni nedosáhli; někteří již na hřbitově, jiní na ulici plameny a kouřem omráčeni byvše padli a ostatní, co do kostela se vrátivše po všech koutkách zalezlí se ukrývali, byli jsou zadušeni a na škvarek - jak říkáme - spáleni. Jediný Josef Holman se svou ženou doběhl šťastně potoka, do něhož oba skočili; avšak v něm se opařili v té míře, že po více měsíců opařené své údy hojiti museli, majíce až do smrti z toho na těle bolestnou památku.
Právě tím násilným prosekáním a otevřením dveří protějších rozňal se oheň v kostele, takže všecky stolice, zpovědnice, oltáře s obrazy i všecky tam snesené věci do ohně se dostaly a hořely - oheň pak i do sakristie, kterou měli za bezpečnou - nepochybně kazatelnou - samé vnikl a tam všecky ty drahé věci a kostelní roucha i se všemi matrikami a pamětnicemi pohltil a ztrávil. Shořelo 36 namnoze drahocenných a bohatých ornátů, skvostných pluvialů, dalmatik a množství prádla, 3 kalichy a nad to ještě jiný přes 2 libry těžký kalich, monstrance a ciborium též přes 2 libry těžké, dvouliberní lampa, vše stříbrné, a svícny na oltářích. Zachovaly se toliko 3 stříbrné kalichy, starožitná cínová křtitelnice a oltář Panny Marie. Obraz svatého Václava na hlavním oltáři zachován byl zásluhou děkana Obsta, který zavolal přikva-pivší sem z Josefova vojáky. Těm se podařilo oheň uhasiti a tak cenný ten obraz zachovati. Barvy na obraze ovšem vedrem oprýskaly. Veškerá škoda v kostele způsobená činila jen podle povrchního odhadu na 22.000 zl. Rovněž shořela zvonice, na níž tři zvony - 70, 18 a l cent těžké dílem se rozlily, dílem na kusy se rozpadly. Jen zvon Čtvrtý zůstal bez porušení. Bylť roku 1723 přelit.
Drobných zbytků roztaveného stříbra vyhledáno v popelu a rumu po požáru 33 liber a 6 lotu, což prodáno z vyššího povolení puncovnímu úřadu na Opočně za 501 zl. 15 kr. konv. m.
Požárem tím zničeny všecky domy na náměstí, radnice s věží a podle ní stojící pivovar, odkud se pak oheň šířil na všecky strany, po větru i proti větru, takže během tří hodin lehlo popelem 269 domů, kostel, děkanství tehdáž celé ze dřeva, 2 školy, špitál, 5 židovských domů se synagogou, 69 stodol a jen Opočenská a Pulická ulice zůstaly uchráněny; dále jedno stavení v ulici Křovické, 7 ve Svatodušní a 8 stavení v Doma-šínské ulici. Obilí na sýpkách uloženého shořelo 4.000 korců.
Bohužel, i 19 lidí, většinou starších a dětí, nemajících sil k útěku, uhořelo.
Pulickou ulici ochránila josefovská a opočenská stříkačka.
Jaká vichřice při ohni panovala, poznati z toho, že veliké a dosti těžké opalky až do Křovic odnášela, a partesy, jichž učitel chtěl uchrániti, z rukou mu vytrhla a až na Branku u Náchoda zanesla.
Jaká hrůza a zkáza objevila se lidem po skončeném ohni, těžko si představiti, a co pocítila kupcová Anna Králová, která spatřila na hřbitově dvě své dítky na zemi uhořelé a spálené, jak se za ruce drží, ležeti - nelze vůbec pověděti.
K večeru téhož dne bylo skoro 1800 lidí bez chleba a přístřeší. Druhého dne v sobotu spadla zeď domu Wolfa Wertheimra na židovském náměstí a zabila jednu ženu.
Některé příbytky zůstaly po mnohá léta spáleništěm. K zmírnění bídy postižených sešlo se množství milodarů z okolních měst i od jednotlivců; i kníže opočenský poskytl pohořelým četné výhody, čímž mnohým bylo ulehčeno. Někteří však prodavše své spáleniště odešli, aby jinde své štěstí založili.
A jako památka na tento hrozný požár zachovala se až dosud v Dobrušce - aspoň v opise - píseň, či spíše rýmované vylíčení těch událostí při požáru. Píseň „sepsána roku 1807 ten rok po ohni ve Dvorečku u Pulic, kdež vše pravdivě sepsáno a do tisku i dáno téhož léta".
Osudný pro Dobrušku byl opět požár dne 7. října 1866. K večeru před 6. hodinou vyšlehl oheň na náměstí v č. 9. a za velikého sucha stálo ihned celé náměstí v jednom plameni. Shořelo 81 čísel, celé náměstí, radnice s pivovarem a věží, Kostelní ulice až po samou školu, s druhé pak strany naproti škole obecné.
Škoda tím ohněm povstalá počítala se na 400.000 zlatých. Dne 3. listopadu 1866 byl
purkmistr dobrušský p. Fr. Laichter u audience u císaře, tehda právě v Josefově meškajícího, prose ho o pomoc dobrušským pohořelým, a připojil k své prosbě fotografii vyhořelého města, kterou p. Josef Archleb hned po požáru byl zhotovil.
Po několika dnech obdrželi Dobrušští od císaře 1000 zlatých, od knížete Colloredo-Mansfelda taktéž 1000 zl., od hraběte rychnovského Hanuše z Kolovrat 400 zl., od biskupa Hanla 100 zl., z Vídně 3000 zl., z Prahy 25 zl., i odjinud pomáháno.
Až do roku 1849 měla Dobruška svůj vlastní magistrát, totiž město muselo si opatřovati svého vlastního zkoušeného právníka a pravomoc městské rady s tímto zkoušeným radním obsahovala veškerou agendu, kterou nyní vykonávají politická správa a okresní soud. Tato pravomoc platila skoro výhradně pro město, neboť z venkovských obcí podléhaly jí pouze Křovice, které postoupeny byly kdysi městu ve prospěch špitálu. Pod ní stály také veškeré usedlosti, které povstaly z bývalého svobodného statku v Běstvinách. Proto také měli osadníci z Běstvin tu přednost, že se po smrti pochovávali na městském hřbitově, kdežto z ostatních vesnic u sv. Ducha.
Roku 1849 až 1850 došlo k reorganisaci úřadů. Zrušily se všechny vrchnostenské úřady i městské magistráty a na místě nich zavedeny úřady okresní, a to hlavně v těch městech, kde bývaly magistráty. Tímto způsobem byl zřízen i v Dobrušce okresní úřad v tom rozsahu, jak nyní jest okresní soud. Města zpravidla postoupila své radnice těmto novým úřadům. V Dobrušce však to nebylo možno, neboť rathouz stačil sotva pro obecní úřad, a proto se najal pro nový úřad nově postavený dům Hofmanův, který se též nazýval Kotlářův (na začátku Pulické ulice). Město však převzalo závazek postarati se co nejdříve o vhodnější místnosti pro tento úřad.
Úmrtím purkmistra Schwarze byl již úřad pro město ztracen, neboť po něm nastala v o-becní správě pravá anarchie. Byla zvolena nová hlava města, a to lékárník J. Khitl, starý mládenec, jenž se o svůj úřad příliš nestaral. Lhostejností starosty a nesvorností radních se stalo, že Opočno nabídlo místnosti pro o-kresní úřad a když se v Dobrušce nevzchopili k nápravě, přijely v létě 1858 ze dvorů pulic-kých panské povozy a milý okresní úřad odvezly do Opočna. Po smrti starosty Khitla smířily se sporné strany, nákladnická (z rynku) a chalupnická, a staraly se o to, aby opět okresní úřad dostaly zpět, ale marně.



K. MICHL:
DOBRUŠKA.
Historický vývoj města.
U kolébky města Dobrušky nestál ani kníže ani šlechtic.
Zrodila se jako bezvýznamná, nepatrná horská vesnička v houští lískových keřů, které ustoupily sekerám prvních kolonisátorů, v samé blízkosti pohraničního hvozdu, od pradávna hlídaného hradem Opočnem a proseknutého obchodní stezkou kladsko-polskou.
Dostala poctivé staročeské jméno Leštno.
O městě Dobrušce máme první zmínku z roku 1320. Mutina z Dobrušky se dostal do sporu s dobrušskými měšťany pro ukládání nových a nebývalých břemen. Obě strany se odvolaly k několika pánům, kteří rozhodli, aby Mutina na měšťanech kromě platů z domů a rolí žádných robot nežádal pod pokutou 1000 hřiven stříbra. Ze smlouvy, která je v o-riginále uložena v městském archivu, se dovídáme, že se Dobruška jmenovala původně Leštno.
Povýšením na město mění Dobruška i svou. tvářnost. Kolem městečka vyrůstají primitivní hradby s branami, řada cechů nachází v něm své středisko. Mnozí měšťané vaří ve svých domech svobodně pivo.
R. 1364 dostává Dobruška t. zv. Magdeburská práva. Tím jsou malému provinciálnímu městečku dány všechny podmínky k rozkvětu a blahobytu.
Dobruška se stala sídlem rozsáhlého děkanátu, kterému ve 14. století podléhalo 36 far, některé až na Broumovsku, v Kladsku, na Náchodsku a Rychnovsku.
R. 1364 byla Dobrušce propůjčena i pra vomoc soudní. Měla své hrdelní právo, ortel vykonával městský kat.
R. 1494 se usadili na Opočensku Trčkové z Lípy. Za jejich moudrého a vyspělého hospodaření stala se Dobruška bohatým městem.
V druhé polovině 16. stol. stavějí Italové na místě starého těsného hradu Opočna hrdé panské sídlo; v Dobrušce uprostřed prostorného náměstí s měšťanskými domy, zdobenými vzácnými sgrafity, vyrůstá radnice s krásným renesančním ochozem. Do města je xa-veden vlastní vodovod.
Ale svému rozkvětu se Dobruška dlouho netěší. Hrubá pěst Ferdinanda II. dopadá i na Dobrušku, privilegia jsou jí zrušena a zničeny všechny zdroje hospodářského blahobytu. Je nucena vyhostiti i svého kněze.
Pak přichází bělohorská tragedie. Trčkové se marně snaží zachrániti majetek i čest. Magdalena Trčková, nenáviděná "tlustá Manda", pohlcuje celé kraje, opuštěné emigrující šlechtou. Panství Trčků zaujímá valnou část východních, severovýchodních a jižních Čech. Tato "paní" vysává poddané, že se odhod-lávají k zoufalému odporu. Dobrušské náměstí se stává táborem revoltujících sedláků, město se k nim přidává. Zde je dán signál k mohutné vzpouře, která zachvacuje celé východní Čechy a nezůstává bez odezvy ani v ostatní zemi. Třicetiletá válka, četné posádky katolického i protestantského vojska a pokuty ochuzují město a ani Westfálský mír nepřináší úlevu. U zeleného stolu se zapomnělo na české protestanty, kteří byli dáni na milost a nemilost vítězi. Opočensko zůstává i nadále bojištěm.
Ale blízkost hranic a obavy vrchnosti ze ztráty pracovních sil umožňují obyvatelstvu unikati nejhorším výstřelkům násilné protireformace.
Do Dobrušky přichází komise s pátere:^ Koniášem vypleniti zbytky "kacířského bejlí". Ze zdejší fary vyjíždějí do okolí trestné výpravy, přivážejí knihy a pálí je slavně u kostela za zpěvu školních dětí.
Ale pod vychladlým popelem doutnají dále jiskry, Machovcové a Žalmanové udržují potají plaménky lidských svobod. A když Francie před celým světem proklamuje základní lidská práva, stoupá vědomí lidské důstojnosti ve vrstvách drobných řemeslníků a bezzemků, sedláci rovnají ohnuté hřbety a utlačené národy se probouzejí k novému životu. Zvůle šlechty je omezována státní mocí a poddaní jsou vyňati z její pravomoci. Dobruška dostává r. 1793 svůj magistrát.
V té době působí v Dobrušce osvícený kupec F. VI. Hek, blízké Dobřany stávají se Mekkou českých literátů. Za knězem-buditelem J. L. Zieglerem putuje do jeho horské fary Dobrovský, M. Z. Polák, Rettigovi, solničky Patrčka a j. Na spilce dobrušského pivovaru hrají ochotníci první česká divadla.
Dobruška, vyvážená z poddanství opočenské vrchnosti, stává se r. 1850 sídlem okresu, dostává berní úřad a okresní soud. Staví silnice, upravuje svůj zevnějšek, drobné manufaktury rostou v dobře prosperující řemeslné závody a dobývají zvučného jména. Soustruž-níci, mezuláníci, řezbáři, ševci, hrnčíři a tkalci zajíždějí daleko za hranice okresu.
Již roku 1889 a hned na to 1892 může Dobruška mezi prvními venkovskými městy pořádati krajinské výstavy, aby dokumentovala svou hospodářskou a kulturní zdatnost. V Dobrušce vyrůstají velké textilní závody, světoznámá továrna na likéry "La Ferme" a stuhárny. Do města se stěhují z venkova bez-zemci a hledají obživu v rozvíjejícím se průmyslu. Obec staví měšťanskou školu, spojuje se se světem telegrafem, lokální drahou. Zakládá park, její kulturní život se prohlubuje, hudební tradice vrcholí pozváním valské hudby na pařížskou výstavu, později filharmonií, kterou přichází dirigovati do města sám skladatel Bendi.
Význam Dobrušky, která hospodářsky i kulturně podchycuje celé Orlické podhoří, stále roste a neklesá ani tehdy, když opočenský okres splývá s novoměstským v jeden správní celek.
Bohatá historie města a jeho okolí vábila mnohé z našich význačných literátů, kteří ji pak učinili známou ve svých dílech: Jirásek v ,,F. L. Věkoví" a "Temnu", Laichter v "Sychrově éře" a F. A. Šubert ve svých pamětech "U nás v Dobrušce". I Božena Němcová se o ní zmiňuje velmi zhusta.



Nejstarší privilegium města Dobrušky.
Privilegium Muliny z Dobrušky z roku 1320. (Starý překlad z latiny.)
Poněvadž všechny věci, kteréž v světě pocházejí nebo se dějí, jsou pominutelné a z pamětí lidských vycházejí, jediné leč svědectvím uznamenány budou a potvrzeny, protož my Mutina z Dobrušky známo činíme všem vůbec, kdož v ně patřiti budou, kterak nás z víry a urozenosti naší rady, užívajíce znamenitých mužů, žádajíce pana Hynka řečeného z Frýdlantu, pana Jindřicha z Lichtemburka, pana Mikuláše z Potštejna, pana Tasa ze Skuhro-va, pana Jindřicha z Lipé jinak z Rychenwaldu, pana Macka řečeného Mnicha, hejtmana kraje Hradeckého: majíce důvěrnost plnější dali jsme jednostejně všem vůbec plnou a svobodnou moc působiti, říditi a zpravovati budoucně o všech věcech, kteréž mezi mnou s jedné a spoluměštěnínů našich Dobrušských obracejíce se se strany druhé, co se dotyce o robotách a dílech měštěnínův našich Dobrušských, poručili jsme společně a nerozdílně. Jakož obyčejně ti spoluměšťané k nám osobně přistoupili, pilně a statečně prosíce a žádajíce, co se dotyce těch prací a robot nyní a vždycky aby od nich složeny byly, robotní šos neboližto úrok aby placen byl. Protož cožkolivěk bylo vyřčeno skrze urozené svrchu již jmenované muže, což stálého a dokonalého jest, držeti slibujeme pod způsobem víry a cti naší pod pokutou tisíce hřiven stříbra, jestliže jich rozkazů nebudeme poslušní. Kteřížto zajisté znamenití mužové užívali rad dobrých a znamenitých, vypověděli jsou oustně a vyložili, aby řečený pan Mutina všeliké práce a roboty lidem těm a budoucím složil a udusil, marné a nespravedlivé učinil, on i náměstkové jeho aby k žádným krátce pracím nynějších a budoucích spoluobyvatelů nenutili, ale aby oni spoluměšťané panu Mutinovi šos totižto na vánoce a na den sv. Jana Křtitele ze všech domů a dědin podle položení a stodol prve založených a zřízených, vyjímajíce domy nárožní a kteří pivovary mají ti domové při Vodní bráně po 12 groších českých z práva dáti a platiti mají. Ale jiní nárožní po osmi groších českých platiti držeti budoucně budou. Nebo před uděláním zdi městské ves Leštno Dobruška slula a hospodářové domů a pivovarů v svých gruntech dobrovolně vařili a vařiti mají bez překážky. A jestliže by kdo toto naše zřízení a smlouvu v lehkost našeho povýšení a v posměch učinil, od Pána Ježíše Krista, Petra a Pavla apoštolů buď klatba a plod nebo rod zbaven bude víry a cti.
Dáno roku tisícího třístého dvacátého.
Pečeť je ve vosku bílém na proužku pergamenovém.



Ing. M. GRÜNZWEIG:
DOBRUŠKA PO STRÁNCE STAVEBNÍ.
Město Dobruška je situováno při Zlatém potoku a Brtvě, na kopcovitém terénu při silničních křižovatkách Hradec Králové -Orlické hory, Rychnov n. Kn. - Náchod. Město je značně vzhledem k počtu obyvatel rozlehlé, takže vedení kanalisační, vodovodní, elektrické a komunikace jsou velmi dlouhé a tím i nákladné. Velkým handicapem je nedostatek vody, a to nejen pro koupaliště, průmyslové podniky a pod., ale i pro vodovod.
Přes tuto nevýhodu je Dobruška velmi čilým městem, dík svému bohatému obchodu, což pochopitelně má svůj vliv také na jeho výstavbu.
Již r. 1895 za prozíravého starosty města p. Archleba, pořadatele velké průmyslové výstavy, opatřen byl regulační plán, který aspoň poněkud usměrnil výstavbu města. Po světové válce byly založeny celé čtvrti: Jiráskova, na Poříčí, později na Příčnici a u kasáren, a výstavba města šla směrem po obvodě. Město mělo staré zděné odvodňovací kanály a primitivní gravitační, částečně dřevěný a hliněný, později železný vodovodní řád napájející stojany.
Při stálém rozvoji města a postupu bytové kultury a hygieny byla brzy pocítěna potřeba řádné kanalisační sítě. Byl vypracován gene-relní projekt ing. Frimlem a r. 1933 přikročeno k vybudování I. etapy firmou Batik a Haase. Ve stavbě pokračováno následujícího roku spojenými firmami Ing. R. Kunc a Jos. Jirsák. Tato síť byla později doplňována menšími sběrači, takže dnes je před dobudováním. V nejbližší době bude přikročeno po vyřízení vodoprávních věcí k zřízení čisticí stanice.
Vodovodní gravitační síť byla postupně rovněž rozšiřována. Teprve však s výstavbou kasáren projevila se naprosto neodkladná nutnost velkorysé rekonstrukce. Dr. Burešem vypracován projekt výtlačného vodovodu. Byly zachyceny důkladně prameny v akumulační nádrži, postavena čerpací stanice, vodojem a veden výtlačný a zásobní řád.
Pokud se týká komunikací, je v Dobrušce vybudována hlavní dopravní tepna jako betonová silnice systém Valina (kostky do betonu), nedávno pak byla dehtována ulice Domašínská. V současné době upravují se na mnoha místech betonové chodníky a co nejdříve dojde k vydláždění a k úpravě náměstí.
Ve špatném stavu jsou koryta potoků, leč i v tomto ohledu dojde, podle projektu vypracovaného min. zemědělství, k zlepšení.
Ze starých památných staveb máme v Dobrušce vedle kostelů radnici, z novějších třeba poukázati na Rýdlovu vilu, adaptovanou arch. Kotěrou, dále sokolovnu od arch. Ma-choně, Husův sbor, záložnu, objekt kasáren, živnostenskou školu, domy pro chudé a j.
V současné době dostavuje se velkorysá stavba městské spořitelny od arch. Dr. Rejchla a co nejdříve se započne se stavbou pošty, dalších domů pro chudé a obchodního domu Baťa.
Dobruška může se také pochlubiti pěknými sady, hřištěm a právě nově upravovaným hřbitovem.
Jako nejbližší požadavky nutno označiti, vedle opatření nového regulačního plánu, výstavbu radnice, čisticí stanice a řádného společenského střediska, hotelu, zastavění volných parcel uvnitř města, uvolnění několika stísněných křižovatek a úpravu náměstí.
Rozhodně podle vypočtených dat náleží Dobruška poměrně mezi stavebně velmi čilá a pokročilá města.



ALOIS HANOUSEK.
DOBRUŠSKÉ ŠKOLY.
(Upraveno podle historických pramenů městského archiváře p. odb. učitele Josefa Cvrčka.)

Dobruška - čilé městečko pod Orlickými horami - snažilo se již v minulosti o řádné školení mládeže a této snaze zůstalo věrno až podnes.
Dnes je Dobruška sídlem dvou škol obecných, dvou újezdních škol měšťanských a obvodové školy živnostenské pro učně celého opočenského okresu.

ŠKOLY OBECNÉ:
Kdy byla v Dobrušce založena první škola, nedá se z dostupných historických dokladů zjistiti. Ale již v listině pana Mutiny z Dobrušky a jeho nástupce pana Sezemy, vydané v roce 1361, jest zmínka o učiteli školním. Od tohoto roku až do polovice XVI. století není o škole žádných dalších dokladů. V purkrechtních knihách se uvádí, že před rokem 1580 byla škola v nynějším čísle 369 (dům p. Ant. Maršálka proti kostelu).
Teprve zas r. 1565 vyskytuje se v listinách jméno Johannes, rektor - a současně s ním se uvádí Jan, kantor. Před rokem 1589 jmenován jest na dobrušské škole Jan Hořický,
rektor - a Martin Markvartický, kantor. Ve svatební smlouvě z roku 1596 uveden jest poctivý mládenec svobodného učení literního Tomáš Skutečský a v roce 1601 zaznamenána jest smlouva svatební Michala Hejnyše z Temenice, poctivého mládence svobodného umění literního a kantora v Dobrušce.
Na počátku XVII. století působil jako rektor školy Jan Zádolský (jinak Janák zvaný) a po něm asi Jan Paldrian Pražský. V r. 1624 byl rektorem Jan Jimramovský a školními mládenci Tomáš Bílý a Jiří Černikov-ský. V roce 1630 byli na škole Jan Viktorin Křížanovský s pomocníkem Vilémem Land-škrounským. Pak následovali rektoři: Martin Vaštera, Jan Hubatka, Adam Šetlar (jinak Šteklar), Václav Holič, Antonín Vondřejc Přepyšský, za něhož bylo vyučováno v budově "na obecním dvoře" v nynější ulici Doma-šínské. Tu se vyučovalo až do roku 1806, kdy škola byla zničena požárem. Pomocníkem Vondřejcovým byl Antonín Kincl a později Alexandr Butta.
Rektor Antonín Petr měl za pomocníka Václava Dušánka a po něm Františka Ježátko, který se stal po smrti Petrově učitelem. Tento Ježátko jest František Havránek z Jiráskova románu F. L. Věk. Zásluhou Ježát-kovou počalo se vyučovati ve dvou třídách místo dosavadního vyučování ve třídě jediné.
Prvním pomocníkem Ježátkovým byl Antonín Weyr, po něm nastoupil Klement Ung-rad, Vincenc Kroupa, Josef Steinman, Václav Svoboda, František Mindl, Dominik Bulíček a Petr Polanský.
Po smrti Ježátkově se ucházelo o místo 10 kandidátů. Z nich byl zvolen za učitele Josef Miiller, učitel choltický, který však neobdržel dekret na toto místo. Záhadným způsobem dostal dekret máchovský učitel Seidl, kterého doporučoval krajský hejtman voň Hópfligen. Proti tomu vznikl v občanstvu dobrušském odpor a v důsledku toho musel Seidl dekret vrátiti. Zvolený Miiller pak nastoupil v prosinci 1804. Tomuto učiteli se dostalo čestného názvu "vzorný učitel" - prý za to, že s děkanem zaváděli vyučování německé, a to již od první třídy. Ve třídě třetí vyučovalo se již jen německy a třída označena byla jako: Dritte deutsche Privatklasse.
Po požáru v roce 1806 zničena byla budova školní i všecky úřední knihy a spisy. Vyučování bylo po delší dobu přerušeno. Později se učilo v místnosti najaté, ale podle úředního dobrozdání nevhodné a zdraví mládeže škodlivé.
Proto byla v roce 1817 postavena nová škola na spáleništi chudobince, ve které se počalo vyučovati v roce 1818. Náklad na stavbu
této školy (je to nynější dívčí obecná škola) činil 24.511 zlatých.
Do dobrušské školy chodily dítky z Dobrušky, Chábor, Pulic, Mělčan, Provoze, Do-mašína a Křovic; později byly sem připojeny i dítky z Valu, Běstvin, Březin a Chlístova. Tyto poslední vyučoval excurendní pomocník v soukromém bytě.
Přiškolené obce Val s Chlístevem a Domašínem zřídily si vlastní školu, děti z Chábor přeškoleny byly na Skalku, z Běstvin a Březin do nové školy ve Spěch.
Přesto byl počet dítek v dobrušské škole velmi značný, jak svědčí zápis o rozdělení žáků do tříd z roku 1827-28: zapsaných dětí bylo 312, z nichž bylo 186 chlapců a 126 dívek. Do 1. třídy zařaděno bylo 175 dětí, do 2. třídy 100 dítek a 3. třídu navštěvovalo jen 37 dětí ze zámožnějších rodin.
Roku 1821 zřízeno bylo v Dobrušce místo druhého školního pomocníka se služným 120 zlatých ročně.
Učitel Miiller zemřel roku 1828 a jeho nástupcem se stal František Novák, třebechovický pomocník, který podle stížnosti z roku 1841 pokládal své pomocníky za chůvu svých dětí.
Za něho se vystřídalo na dobrušské škole mnoho pomocníků. Byli to Ignác Brož, Václav Jirsák, Josef Novotný, Václav Kořízek, Jan Jirka, Václav Viravský, Josef Maršík, Josef Paukert, Jan Findejs, Josef Fischer, František Schiller, Ignác Gibiš a ještě jiní, jejichž jména se nezachovala.
V roce 1864 byla škola přeměněna na samostatnou hlavní školu o čtyřech třídách. Učiteli na ní byli: František Novák z Dobrušky, Karel Jelínek, učitel z Mladé Boleslave, Jiří Dlouhý, podučitel hlavní školy v Kolíně, a jako podučitel zvolen byl Jan Findejs, dosavadní pomocník dobrušský.
Po pěti letech byla škola změněna podle školského zákona na obecnou smíšenou školu o pěti třídách. Jelikož v budově školní bylo místa jen pro čtyři třídy, musela býti pro další třídy najímána místnost v různých soukromých domech. Proto v roce 1884 byla postavena nová budova nákladem 14.500 zlatých. Stavěl ji zednický mistr Antonín Žílka z Kuklen. Je to nynější obecná škola chlapecká.
Roku 1885 byla škola rozdělena na obecnou pětitřídní školu chlapeckou pod vedením ředitele Jana Findejse a čtyřtřídní obecnou školu dívčí, jejíž správa svěřena byla si. Voj-těšce Pilařové.
Budova obecné dívčí školy sloužila déle než 120 let. Za tu dobu vykonala svůj úkol a dnes je již jednou z nejnevhodnějších školních budov. Proto město Dobruška vyřešilo umístění školy tím, že postavilo novou budovu pro obvodovou školu živnostenskou, ve které má místnosti i obecná škola chlapecká. Dívčí obecná škola přesídlila pak do upravené školy chlapecké. Obě obecné školy jsou pětitřídní, chlapecká má v roce 1939-40 jednu pobočku při 3. třídě. Správu školy vedou ředitelé újezdní školy měšťanské, a to chlapecké Alois Hanousek, dívčí Antonín Zítko.


ŠKOLY MĚŠŤANSKÉ:
Měšťanské školy dobrušské dosahují stáří půl století. V měsíci listopadu 1888 podala místní školní rada městskému zastupitelstvu návrh na zřízení měšťanské školy. Zastupitelstvo přijalo jednomyslně učiněný návrh a usneslo se žádati o povolení měšťanské školy dívčí i chlapecké a projevilo souhlas převzíti vydržování těchto škol.
Přiškolené obce Křovice, Mělčany, Půlíce a Provoz byly ochotny darovati na měšťanské školy dar jednou pro vždy - asi 3.000 zl. Proto usneseno zažádati jen o povolení zříditi měšťanskou školu chlapeckou.
Zemská školní rada žádosti města vyhověla a tak již počátkem škol. roku 1890-91 otevřena byla prvá třída, v dalších pak letech postupně i ostatní třídy. Ve škol. roce 1892-93 byla měšť. škola chlapecká úplná o třech třídách. Na měšťanské škole byla zřízena dvě místa učitelská pro I. a III. odbor, dalším rokem i pro II. odbor a ještě pak jedno místo podučitele. Ředitel měšťanské školy byl současně i správcem obecné školy chlapecké.
Měšťanská škola dívčí vstoupila v život o dva roky později a její první ročník byl otevřen v září 1892, další opět postupně do roku 1894.
Na dívčí škole systemisováno bylo místo učitelské a ředitelské pro ředitele neb ředitelku s podmínkou, že místo řídící učitelky obecné dívčí školy bude zrušeno.
Pro první ročník měšťanské školy připravena byla místnost v obecním domě č. 61, která však nestačila pro nával žáků, a proto byla sem přemístěna jedna třída obecné školy a třída měšťanské umístěna byla v budově školy obecné. V dalších letech najímány byly místnosti pro školu obecnou v domě p. Buriana a celá měšťanská škola byla v budově školy obecné. Stejně tomu bylo i u měšťanské školy dívčí, pro kterou byla najata místnost v domě p. Špačka č. 371.
V měsíci září 1893 otevřena byla nová budova pro školy měšťanské, která byla postavena na místě zv. "Na zámečku", kdež stávaly domky p. Rejzka a Hejzlara. Plány na budovu vypracoval stavitel Vrat. Pasovský z Prahy a stavbu provedl stavitel Jos. Martinek z Náchoda. Náklad na stavbu činil 54.923 zlatých, místo stavební bylo za 3.050 zl.
Budova měšťanských škol byla jednou z nejmodernějších budov školních nejen na okrese, ale i v dalekém okolí. Dnes ovšem přesto, že je ještě plně způsobilá pro účely školské - má pro dnešní poměry málo místností a bude potřebí přístavbou co nejdříve ji rozšířiti, neboť počet tříd jest nyní dvojnásobný než před 50 lety.
Prvními učiteli na měšťanské škole chlapecké byli: Jiří V. Dlouhý, který byl pověřen i řízením školy, Josef Sova, Alois Mašek a podučitelem byl František Pišl, pozdější ředitel a archivář města Dobrušky.
Na dívčí škole byli ustanoveni: Antonín Fuchs, Antonín Fořt a pro vyučování ženským ručním pracím pí. Albína Máslová. Správa obecné dívčí školy byla zrušena a spojena se školou měšťanskou dívčí.
V roce 1905 zřízen byl při měšťanské škole chlapecké IV. ročník čili jednoroční učebny kurs pro chlapce i dívky. Tento kurs dobrušský byl jedním z prvních v Čechách a navštěvovali jej žáci i z okolních okresů. Zásluhou města byl tento kurs vydržován i v dobách válečných a hospodářsky velmi těžkých i při velmi malém počtu žáků.
V měsíci září 1937-39 byly obě měšťanské školy dobrušské prohlášeny za újezdní, čímž se ulevilo pokladně města Dobrušky, které po celou dobu 50 let obětavě samo hradilo celý věcný náklad na měšťanské školy, do nichž docházelo vždy více než 50% žactva z okolních obcí venkovských, které ničím na školy nepřispívaly.
Újezdní měšťanské školy mají po 3 třídách kmenových, na chlapecké jsou kromě nich dvě zatímní pobočky, na dívčí jsou pobočky tři. Všecka místa učitelská obsazena jsou plně kvalifikovanými učitelskými silami.


ŽIVNOSTENSKÁ ŠKOLA:
Všeobecná živnostenská škola pokračovací byla umístěna v budově měšťanské školy chlapecké. Vyučování bylo v dřívějších dobách večer po 6. hodině a v neděli dopoledne. Večerní vyučování bylo zrušeno a po celou řadu let se vyučovalo jedno půldne všedního dne a v neděli dopoledne. Teprve na zákrok p. inspektora živnost, škol bylo zrušeno i nedělní vyučování a učňové chodili do školy po jeden celý všední den. Vyučování mělo ráz jen teoretického učení, pouze švadleny vyučovány byly také šití a stříhání.
V roce 1930 na radu p. vrchního škol. rady Ing. Jaroslava Kohouta zahájena byla akce pro postavení samostatné budovy pro živnostenskou školu obvodovou. Akce tato setkala se s porozuměním a po překonání některých překážek rázu místního přikročeno v r. 1936 ke stavbě nové budovy, kterou projektoval p. Ing. Jaroslav Kohout z Hradce Králové a postavil Josef Jirsák z Dobrušky.
Do sotva postavené budovy umístěna byla vojenská posádka, přidělená do Dobrušky a zůstala v této budově až do postavení nových kasáren. Proto vyučování v nové škole mohlo býti zahájeno až počátkem školního roku 1939-40. Školu, která vyhovuje všem hygienickým požadavkům a má nejdokonalejšími stroji opatřené dílny, navštěvuje více než 200 žáků, kteří jsou rozděleni podle jednotlivých odborů. Správcem živnostenské obvodové školy jmenován byl p. J. Kvirenc, int. učitel živn. školy v Žamberku.
Do obvodové živnostenské školy jsou povinni choditi všichni učňové a učednice z obcí okresu opočenského a z obce Ohnišova.
V budově této školy našla útulek i obecná škola chlapecká, která má vyhrazeno I. a II. poschodí. Tím byla vyřešena nejpalčivější otázka umístění škol a dán základ nové části města.


LIDOVÁ ŠKOLA HOSPODÁŘSKÁ.
Škola tato zřízena byla v Dobrušce v r. 1929 a umístěna byla v budově školy měšťanské. Má dvě třídy, které jsou vyučovány od listopadu do dubna ve dvou půldnech Vyučují učitelé místních škol a řídící učitel z Pulic p. Fr. Klazar.
Lidovou školu hospodářskou spravuje místní školní výbor, který hradí věcná vydání. Osobní náklad hradí ministerstvo zemědělství.
Škola lidová má svůj značný význam pro odborné vzdělání venkovské mládeže a jest si jen přáti, aby našla více pochopení mezi rolnictvem.



VÁCLAV MALÝ:
MUSEUM V DOBRUŠCE.
Myšlenka na založení městského musea vznikla ve schůzi "Klubu čsl. turistů" v Dobrušce v roce 1925. A "slovo tělem učiněno jest" - myšlenka se stala skutkem. V květnu téhož roku vydáno bylo jménem musejního odboru provolání k občanstvu, podepsané předsedou Václavem Malým a jednatelem Antonínem Wellnerem, ve kterém občanstvo města a okolí bylo vyzváno, aby památky, vztahující se k historii města, k jeho životu a zaměstnání jeho občanů, soustředěny byly v museu, aby byly budoucnosti zachovány. Bylo nám známo, že přesto, že mnoho věcí zůstalo ze zdejšího města a okolí po Národopisné výstavě v Praze, i to, že mnohé bylo skoupeno a v soukromí uschováno - zůstaly ještě četné památky v rodinách - i to, že někde se pohlíží na předměty staré doby jako na haraburdí a zbytečnost. Provolání nalezlo porozumění veřejnosti. Scházely se dary, něco se nabídlo ke koupi, a tak po drobtech tvořil, budoval se základ musea. Jména dárců ce zapisovala do pamětní knihy a uvedení funkcionáři příjem darů stvrzovali. Závadou byl nedostatek pro instalování potřebných místností. A tak bylo sbíráno a sebrané u-skladněno zatímně ve sklepní místnosti továrny firmy Liznar a Krauser. A konečně přišel den otevření sokolovny. Slavnosti této použito bylo k výstavě sbírek. Výstava se líbila a návštěvníci, když viděli, co se sbírá, hlásili: "Takovou a podobnou věc máme také dorrn na půdě za komínem, v komoře".
A příliv věcí se množil, sbírky rostly. Porozuměním města dostalo se nám konečně volných místností v obecním domě na Šuber-tově náměstí, kde museum zabralo 4 až 5 pokojů. Začátky byly těžké; základ však byl dán. Za podpory města, peněžních ústavů, právovárečného měšťanstva a jednotlivců doplnilo se postupně potřebné a dnes se můžeme sbírkami musea pochlubiti, neb sbírky ty mají cenu pro město a celý okres. Museum nese jméno: "Vlastivědné museum pro Opočensko".
V museu jsou soustředěny sbírky národopisné, kroje, nábytek, nářadí hospodářské, památky cechovní a památky na skalecké Mladoty. Zajímavé jsou prvotiny slavného malíře Fr. Kupky, který prožil v Dobrušce své mládí. Je tu též originál nedávné jeho tvorby, který darovala museu mistrova choť. Museum chová hojnost památek na národní buditele a rodáky: F. VI. Heká, J. Roštlapila, Fr. Ad. Šuberta a bratry Laichtery. Laskavostí rodiny Roubalovy věnováno bylo museu dílo samouka A. Beera.



B. BRADÁČ:
HUSŮV SBOR CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ
V DOBRUŠCE.
R. 1936 dobudována byla v Dobrušce krásná budova Husova sboru s přilehlou farou, kolumbariem a umovým hájem. Stavba stojí v Jiráskově čtvrti na rohové parcele u potoka Brtvy mezi ulicí Pulickou a ulicí vedoucí od nádraží.
Vkusné architektonické řešení a náležitý odstup od silnice dávají pěkný pohled na celek stavby. Celková rozloha pozemku včetně se zastavěnou (2746 m2) plochou činí 9208 m-. Touto stavbou obohacena byla jednak výstavnost Dobrušky, a vskutku také v době letního turistického ruchu málokdo opomine ji shlédnouti, jednak slouží dobře dvojímu vlastnímu účelu.
Sbor sám slouží potřebám mladé, novodobé náboženské společnosti, církvi československé, která jej svým nákladem vybudovala jakožto středisko pro duchovní úkoly náboženské obce. Kromě toho používá Husova sboru po přátelské vzájemné dohodě i českobratrská církev evangelická pro místní náboženské úkony. Konečně onomu druhému účelu, a to pro veškerou veřejnost, slouží zde pietně u-pravené kolumbarium a urnový háj, kde nacházejí anebo i předem mohou si zajistiti důstojné místo posledního odpočinku všichni bez rozdílu vyznání, kdož se rozhodli pro pohřeb žehem.
Budova chrámová jest středem duchovního života náboženské obce, čítající 1500 duší. V kolumbariu jsou tohoto času uloženy 33 urny s popelem zemřelých. Jmen všech těchto zesnulých bývá každoročně vzpomenuto při dušičkové tryzně ve sboru navečer v den Všech svatých. Vnitřek sboru pěkně působí svou ladností a prostotou, symbolem to čisté původní nauky Kristovy, která jest také tak prostá a jednoduchá k pochopení každému, kdo má k tomu vůli a živé svědomí. Jen čelní stěna vnitřku čeká zatím na lepší úpravu, až bude pro to uvolněn potřebný náklad. Pozoruhodné každému jest nápadné množství světla, na něž projektant pamatoval velikostí oken i skleněných dveří. Místo ponurého příšeří - hodně slunečního jasu, toť společný znak většiny novodobých chrámů. Ani tato změna nepostrádá určité symboliky, vyjadřujíc tak pokrok na poli duchovním: z temna k světlu. Též elektrické osvětlení, vycházející z 12 elektr. svící, umístěných na okenním sloupoví, nakloněném poněkud dovnitř a zvyšujícím tak chrámovou důstojnost, působí rovněž pěkným dojmem, zejména při bohoslužbách večerních, o půlnoční a pod. Bohoslužebný zpěv je doprovázen hrou na harmonium, umístěném na kůru. Tamtéž jest možno shlédnouti model sboru a celého pozemku i s umovým hájem z výstavy Náchod 38 a kromě toho fotografické obrazy z minulosti náboženské obce, zejména z průběhu stavby. Věž, 18 a půl metru vysoká, jest na ohlášení volně každému přístupná a skýtá pěkný pohled na Dobrušku a okolí.
Stavbu projektovali architekti Kubeček a Steklík z Jaroměře a provedl ji stavitel Josef Jirsák z Dobrušky, od něhož byl pro tento účel v roce 1926 zakoupen pozemek. Parkovou úpravu pozemku kolem sboru, jakož i úpravu umového háje navrhl zahradní architekt Jos. Kumpán z Prahy. Tato úprava není dosud úplně provedena. Sady kolem sboru jsou veřejně přístupné.
Vzhledem k tomu, že celá stavba představuje jednak ideu nového typu křesťanské církve, jednak ideu pietnějšího způsobu pohřbívání, připojujeme několik pohledů do minulosti náboženské obce církve čsl. v Dobrušce, která obojí vybudovala, a nutno přiznati, zamýšleným účelům dobře prospěla. Stalo se tak za značných finančních obětí příslušníků této nové církve, kteří ryzost svého náboženského přesvědčení museli nejednou prokázati skutky, aby sen o vlastním stánku uvedli ve skutečnost.
Církev československá, založená 8. ledna 1920 v Praze, zapustila v našem kraji kořeny poněkud později než jinde. S počátku, do září 1921, byli to neorganisovaní jednotlivci, až posléze z Nového Města n. Met. vyšel podnět k organisaci a cílevědomé propagaci. Tak došlo k ustavení první místní rady starších v Dobrušce 29. září 1921. První bohoslužby této církve konaly se 9. října 1921 v Archlebových sadech. Při prvém sčítání lidu bylo v Dobrušce 120 příslušníků, při druhém v roce 1930 v celé náboženské obci již 1374.
Svým způsobem došlo k organisaci místních rad též v Opočně a v Českém Meziříčí, kde myšlenka nové církve dobře zakotvila, zejména po návštěvě samého zakladatele Dr. Karla Farského.
Po stránce duchovní a vedením matrik byla náboženská obec administrována z Nového Města n. Met., kde od roku 1927 zavedeny byly knihy matriční pro Dobrušku odděleně. Propagačně působili tu i faráři odjinud. Matriční zápisy z nejranějších počátků jsou dílem ve Studnici, dílem v Jaroměři. Běžné náboženské úkony vykonávali v Dobrušce do roku 1930 učitelé náboženství jako jáhnové. Knihy matriční byly přeneseny z Nového Města n. Met. do Dobrušky počátkem srpna 1930, kdy sem byl dosazen duchovní, jemuž vzhledem ke studiím gymnasijním a bohosloveckým přiznáno právo vedení matrik. Obvod náboženské obce se kryje s obvodem soudního okresu opočenského, v roce 1938 z rychnovského okresu přifařena k Dobrušce obec Ještětice.
Ke konání bohoslužeb používáno bylo od počátku škol, v Dobrušce laskavostí místního školního výboru tělocvičny školy měšťanské. Tato okolnost vnucovala hned s počátku starost a přípravy k tomu, aby mohl býti v Dobrušce postaven sbor. Touha po sboru byla posílena zvláště již od roku 1925, kdy došlo státní schválení náboženské obce (farnosti) a Dobruška učiněna jejím středem, t. j. sídlem farního úřadu a rady starších jakožto úřadu spravujícího náboženskou obec po stránce organisační a hospodářské.
První krok k cíli učiněn zakoupením nynějšího pozemku, který jako vhodný pro sbor doporučil architekt Lad. Machoň z Prahy. Předtím jednáno bylo bez konečného úspěchu o místě, kde dnes je živnostenská škola. Pak bylo o stavbě sboru uvažováno téměř každého roku na valných shromážděních, ustaven i stavební odbor, ale vysoký, neúměrný náklad a tísnivé poměry hospodářské nutily stavbu vždy oddáliti. Konečně z podnětu horlivých a obětavých jednotlivců a za pomoci všech příslušníků i příznivců mimo církev podařilo se dospěti k cíli v roce 1935 za podmínek tehdy stavebně dosti příznivých.
Slavnost položení základního kamene k celé stavbě dne 21. července 1935 byla tedy zároveň vhodnou oslavou prvého desetiletiletí nábož. obce. Kolumbarium s umovým hájem otevřeno 27. října 1935 za účasti veškeré veřejnosti. Za umovým hájem jest pamatováno stejně velikou plochou na jeho rozšíření v budoucnosti, až toho bude třeba, zejména bude-li v našem kraji stoupati počet těch, kdož dají přednost pohřbu žehem. Schránek jest hotových zatím 112, políček 150, obojích zakoupeno již 75.
Sbor byl otevřen 24. května 1936 za veliké účasti příslušníků církve nejen z farního obvodu, ale i ze všech nábož. obcí severovýchodních Čech, též z Prahy i odjinud.
Jelikož si církev československá počíná v místě velmi tolerantně, věnujíc se plně vlastnímu prohlubování vnitřního náboženského života, plní Husův sbor dobře své poslání a representuje velmi dobře dosti již početnou národní složku, u níž je vždy možno počítati s ochotou ke kladné kulturní spolupráci.



JOSEF HEJCMAN:
DOBRUŠSKÉ SPOLKY.
Uplynulá dvě desetiletí byla přímo semeništěm vzniku mnoha spolků. Malé městečko mělo jich 54. Samo číslo zamezuje jich vyjmenování. Mnohé z nich působily pro svoje členy tiše, bez účasti veřejnosti. Mnohé svou činností zazářily jen na počátku svého vzniku, jiné čas od času a jen některé žily plynulým životem, i když chvílemi udržely zájem veřejnosti pouhou setrvačností.
Známou změnou v r. 1938-39 se sice činnost všech pozastavila, ale doufejme, že na uklidněné hladině národního života vyrostou nové požadavky směrů, z nichž si naše zbylé spolky vyberou, co za dobré uznají, aby prospěly rozkvětu místa i okolí.
Mezi nejvytrvalejšími je Tělocvičná jednota Sokol, členstvem nejpočetnější, která si za přízně všech vybudovala vlastní spolkový dům - sokolovnu. V té se soustřeďuje všechen kulturní a společenský život města i okolí, zvláště má-li být proveden rozsáhlejší podnik. Na příhodném prostranství za sokolovnou je možno provésti a dobře uspořádati i veliké slavnosti. Rovněž dvakrát v týdnu konaná biografická představení soustřeďují občanstvo z místa i okolí.
Pak následuje Tělocvičná jednota "Orel" ve spolkových místnostech hotelu "Labuť" na náměstí. Zde se mimo tělocvičnou činnost pořádají divadelní hry, těšící se početným návštěvám. Pěvecké jednoty "Vlasta" a "Dobroš" nenáročně si dobývají uznání spoluúčastí při všech slavnostních příležitostech. Sdružení Junáků-Skautů mělo by míti více přízně veřejnosti, neboť sdružená tam mládež je vedena dobrou cestou. Okrašlovací spolek zařídil již mnoho dobrých věcí, jen, bohužel, že se musí neustále potýkati s vandalismem kazisvětů. Ochrana matek a dětí, Masarykova liga proti tuberkulose i Červený kříž vykonávají svou činnost podle místních možností úspěšně. Veřejná knihovna a čítárna s místní osvětovou komisí vykonávají dobrou svoji působnost v dalším vzdělání lidu.


Všem spolkům:
"Nezapomínejte na své poslání,
ale chopte se každé příležitosti,
abyste přispěly k zlepšení současného života!"



JOSEF ČÍŽEK:
OBČANSKÁ ZÁLOŽNA V DOBRUŠCE.
založena byla v roce 1863. Koncem tohoto roku měla záložna již 91 členů a vykazovala vkladů za 8.333 zlaté a 76 krejcarů a rozpůjčila místním řemeslníkům, obchodníkům a malorolníkům celkem 6.605 zlatých.
Jak tedy vidno, započato bylo skutečně s málem, ale za to s velkou nadějí, že si tato dobrá věc záhy proklestí svou širokou dráhu, což se také později skutečně stalo.
V roce 1890 koupila záložna na náměstí dům hostince "U slunce" a upravila jej k ú-čelům záložny.
V roce 1912 byla nucena tento dům upraviti po druhé, a to s kanceláří do náměstí, jelikož dosavadní malá a tmavá místnost do dvora již nevyhovovala. Tenkráte měla záložna již 1,314.707 předválečných rakouských korun vkladů. Zde úřadovala záložna v letech světové války a poválečných až do roku 1931. V tomto roce vykazuje záložna však již takový velký rozmach, že vklady dostoupily již výše přes 20 milionů Kč. Rozmach ten vynutil si opět, a to již po třetí, přestavbu domu, a tak se stalo, že v jubilejním roce 701etého trvání záložny odevzdává ústav veřejnosti novou, moderní a krásnou, účelně postavenou budovu na náměstí (podle obrázku). Dnes vlastní záložna již dva domy.
Rokem 1939 vstoupila záložna do vzácného jubilea 75 let peněžní služby. Záložna jest na svém místě jako nejstarší peněžní středisko malých a středních vrstev občanstva a jest také jednou z nejstarších záložen vůbec, neboť byla založena několik jen málo roků po vzniku první české záložny ve Vlašimi.
Záložna nastřádala do dnešního dne téměř l milion korun vlastních fondů a od roku
1900 až do jubilejního roku 1939 poskytla na darech kulturním a dobročinným spolkům, městu, místním spolkům, veřejným podnikům atd. téměř 200 tisíc korun.
Dnes jest svěřeno záložně již přes 23 mil. korun vkladů a naproti tomu půjčila podnikavým a svědomitým obchodníkům, řemeslníkům, rolníkům a průmyslu přes 17 milionů korun.
Záložna velmi obezřetně a opatrně hospodaří, vedení jest naprosto poctivé a svědomité, a těší se proto veliké a neobmezené důvěře všeho občanstva.



ŘEDITEL FR. SMETÁK:
MĚSTSKÁ SPOŘITELNA V DOBRUŠCE.
byla založena v roce 1890 a má velký význam pro hospodářský rozvoj města i kraje, neboť se účastní všeho veřejného i soukromého podnikání a městu Dobrušce i okolním obcím pomohla rozřešiti mnoho hospodářsky důležitých otázek.
O důvěře a oblibě spořitelny v celém širokém kraji svědčí, že přes 5000 vkladatelů má uloženo u spořitelny na úsporách 23 milionů korun.
Jistota vkladů u spořitelny uložených jest dána nejen zárukou města Dobrušky, zápůjčkami a hodnotami sirotčí jistoty, ale posiluje ji také značné vlastní jmění spořitelny, t. j. fondy, které činí nyní téměř 3 mil. korun.
Peníze uložené u spořitelny neleží ladem, nýbrž z úspor jí svěřených poskytují se zápůjčky, zejména hypotékami na pozemky, domy, usedlosti, zápůjčky na směnky, běžné účty a zápůjčky obcím a okresům.
Velkou zásluhu o rozvoj a zvelebení celého kraje si získala spořitelna také tím, že za jejího finančního přispění postavena byla většina novostaveb nejen v místě, ale i v okolí.
Přitom spořitelna nezapomíná ani na kulturní a osvětovou činnost, jak o tom svědčí značné peněžité dary k těmto účelům každoročně věnované.
Od svého založení věnovala spořitelna k účelům všeobecně prospěšným, národním a dobročinným dosud celkem K 785.000.-, tedy částku úctyhodnou, kterou se nemůže vykázati žádný z peněžních ústavů v našem okrese.
K oslavě 80. narozenin presidenta T. G. Masaryka a na památku své 401eté činnosti zřídila spořitelna Osvětový dům, v němž našla bezplatný útulek veřejná čítárna, městská knihovna, Masarykova liga proti tuberkulose, Červený kříž a Ochrana matek a dětí.
Osvětový dům spořitelny jest jedinečným darem veřejnosti a málokteré i větší město se může pochlubiti podobným domem pro kulturní a sociální účely.
Ve výročí své padesátileté činnosti staví spořitelna novou budovu milionovým nákladem ze svého vlastního jmění.
Monumentální stavba spořitelny bude se řaditi mezi nejlepší svého druhu, znamená neobyčejné obohacení města po stránce stavební i representační a bude vždy sloužiti ke cti vedení spořitelny.
Nová budova spořitelní, na jejíž konstrukce bylo v hojné míře použito železového betonu, jest dvoupatrová a bude jednou z nejmodernějších staveb v celém kraji.
Uskutečněním stavby oslaví spořitelna jistě vhodným způsobem významné jubileum své padesátileté úspěšné činnosti.
Jelikož jest v místě značná nouze o byty, rozhodla se správa spořitelny se schválením ministerstva financí jako státního dozorčího úřadu postaviti při nové spořitelní budově jednopatrový obytný dům z prostředků fondu pensijního.
Pro všestrannou činnost těší se městská spořitelna v Dobrušce přízni a důvěře vkladatelů a její služby ráda vyhledává četná klientela z celého kraje ve všech peněžních záležitostech.
Ukládáním úspor ve spořitelně podporujete hospodářský a kulturní pokrok města Dobrušky a širokého okolí.

Dobře vedená spořitelna
je chloubou města,
hospodářskou oporou
a dobrodiním pro celý kraj.




HUGO MATYÁŠ:
OBCHOD, ŽIVNOSTI A PRŮMYSL.
Dobruška bývala od pradávna střediskem obchodu. Již v Jiráskově "F. L. Věku" čteme o tom, jak kupec Fr. Věk byl v čilých stycích obchodních s Prahou, kam dovážel plátna a zpět zboží koloniální. Rozvoji obchodu sloužila a slouží dosud výhodná poloha mezi Orlickými horami a úrodnou rovinou opočenskou. Sem přiváželi rolníci svoje produkty a pro ně si přijížděli horalé. Dodnes může se Dobruška pochlubiti velkými týdenními trhy úterními, k nimž má svůj vztah velké skladištní družstvo s mlýnem pro celý zdejší kraj.
Vedle hospodářských produktů zakotvil tu obchod se zbožím textilním, jež se vyrábělo a dosud vyrábí u domácích tkalců v Orlickém pohoří. Z toho největšího rozmachu docílil t. zv. obchod zasilatelský, který má tu přednost, že zde vyrobené zboží dodává se přímo konsumentovi poštou až do nejvzdálenějších vesniček a měst v tuzemsku i za hranicemi. Je zde několik přes 50 let stávajících obchodních domů textilních, jejichž výrobky mají nejlepší pověst. Vyrábějí se tu látky prádlové, ložní prádlo, hotové prádlo a celé výbavy. Zdejší firmy rády vzorky k výběru zašlou.
Z kvetoucích řemesel před 50 lety bylo by možno uvésti soustružnictví rohů na kuřácké špičky; dnes toto řemeslo z větší části zaniklo. Zato však vyvinul se z malých počátků průmysl hospodářských strojů, který je v Dobrušce zastoupen dvěma většími továrnami. Nově vznikl z oboru knihařského dobře prosperující průmysl kartonážský, který se specialisoval na pohárky a kelímky pro různé účely.
Průmysl byl v Dobrušce po dlouhá léta v plénkách. Teprve ke konci min. století, když domácí výroba cenově ani množstvím nemohla již držeti krok s cizí konkurencí, počínají se zakládati textilní továrny. Mezi místními několika textilními závody máme specielní tovární výrobu stuh, kteréžto výrobky mají dobrý zvuk nejen v tuzemsku, ale i daleko za hranicemi. Prozíravostí správy místního právovárečného měšťanského pivovaru byl podnik tento zmodernisován a možno o něm s chloubou tvrditi, že je nejmoderněji zařízeným z menších pivovarů. Pivo dobrušské se těší chvále všech, kdož ho okusili.
Zřejmý vzestup obchodu, živností a průmyslu a tím i rozvoje celého města datuje se od postavení místní železné dráhy (r. 1908), která podhorské městečko Dobrušku spojuje s ostatním světem. Nový rozmach se očekává od zřízení nové živnostenské školy, pro kterou město postavilo krásnou budovu. Za posledních několik desetiletí s vývojem obchodního ruchu vznikly celé nové a úhledné čtvrti města, nové ulice a mnoho bylo vykonáno, co by překvapilo ty, kdož dlouho naši milou Dobrušku neviděli.
Z průmyslových podniků uvádíme továrny na hospodářské stroje fy. Václava Slavíka zeť, Josef Šeda, továrny textilní fy. Josef F. Tošovský & Klausner, Spojené továrny na stuhy a. s., Josef Lederer a syn, tkalcovny a obchodní domy zasilatelské Liznar a Krauser, Josef Hartvich, J. Tohn, Josef Císař, Bratří Krejcarové, Jan Werner, S. Bergmann, B. Kornfeld a j., úpravna Josef Sedláček, továrna kartonáže "Iko" Josef Kosař, řada podniků nábytkového truhlářství atd. Křovická cihelna Jana Vlčka v Křovicích vyrábí kromě všeho různého cihlářského zboží široko daleko osvědčené tašky, ze zvláštního ložiska hlíny, z kterého - dokud kvetla v Dobrušce a Třebechovicích živnost hrnčířská - se k tomuto účelu dovážela tato jemná hrnčířská hlína. Je zde naleziště mamutích zubů.



SPOJENÉ TOVÁRNY NA STUHY AKC. SPOL. V DOBRUŠCE
vlastní v Dobrušce dva tovární objekty. Vyrábějí znamenité druhy stuh a tkanic pro průmysl a velkoobchod, které prodávají ve všech pěti světadílech. Korespondence česká, německá, anglická, francouzská a španělská. Vzhledem ke své výkonnosti jest to největší podnik svého druhu nejen v Protektorátu, ale v celé střední Evropě.
Na místní význam pro město Dobrušku možno souditi z toho, že firma zaměstnává nyní 370 lidí, kteří se svými rodinnými příslušníky tvoří asi jednu třetinu obyvatel Dobrušky. Mimo to na stavbách a opravách továrních objektů a továrních domů zaměstnán jest značný počet stavebního dělnictva.
Platy zaměstnanců, nákupy firmy u místních obchodníků, úhrady za práce místním živnostníkům a značná poplatnost jak firmy, tak i jejích zaměstnanců znamenají značný přínos do oběhu statků v městě a okolí, jehož obyvatelé, ve stuhárnách zaměstnaní, zpeněžují svou práci na cizích trzích.


TOVÁRNA NA HOSPODÁŘSKÉ STROJE FY VÁCLAVA SLAVÍKA ZEŤ JOSEF VANĚK V DOBRUŠCE.
Zakladatel závodu Václav Slavík, rodák dobrušský, jako mladý, chudý tovaryš strojnický procestoval na cestě za zkušenou velkou část starého Rakouska i Uher a pracoval zejména v Pešti a v maďarském Baňatě ve velkých závodech kovodělných, kde se tehdy obráběly také střely pro válku rusko-tureckou.
Vrátiv se v roce 1880 domů s malými úsporami, ale s pilnýma rukama a nezlomnou vůlí probíti se, chopil se těžké tehdy práce strojnické, pracoval sám, ručně, neznaje mnohdy rozdílu mezi dnem a nocí, a v městském museu možno shlédnouti dosud starý rodinný železný moždíř, nesoucí letopočet 1694, který dnem vzhůru obrácený sloužil mu s počátku za provisorní první kovadlinu.
Teprve po delším čase mohl si z úspor poříditi první hoblovací stroj, poháněný ovšem ještě ručně, který si důmyslně a účelně přizpůsobil a seřídil k rýhování mlýnských válců.
Léta ubíhala a po čase malý parní strojek ulehčil námaze, a když se závod specialisoval na výrobu patentovaných, zakladatelem skonstruovaných válcových šrotovníků a mačkadel ovsa, na nichž uplatnil důmyslný vynálezce zejména svoje zkušenosti z pobytu u světové firmy Ganzovy v Pešti, počal vzkvétati, takže po smrti zakladatelově mohla se podnikavá vdova roku 1911 odhodlati k stavbě dnešní moderní továrny.
Přišla pak světová válka a výrobky firmy Slavíkovy, jmenovitě domácí mlýny, staly se dobrodiním těžce tehdy rekvisicemi zkoušeného venkova a mnohé rodiny i od hladu zachránily. V archivu závodu jsou o tom čet-ne doklady.
Také druhý specielní výrobek firmy: čisticí mlátičky všech velikostí, pro který vzhledem k stoupající poptávce hned po válce zřízeno nové oddělení za účelem racionalisace výroby, získal si všeobecné obliby. Krise, která stihla průmysl hospodářských strojů v letech 1922 a 1923, dolehla těžce také na tuto hospodářskou strojírnu, ale dík obezřelému a prozíravému vedení šťastně byla překonána a dnes pracuje závod se zvýšenou výkonností, vybaven moderními stroji, zaměstnávaje na 120 zaměstnanců a je důležitou složkou hospodářského života města i kraje.
Specielní výrobky firmy: Slavíkovy pat. šrotovníky s válci neb kameny, mačkadla ovsa, po př. kombinované universální domácí mlýny na šrotování, mletí a mačkání, čisticí mlátičky a lisy na slámu, stejně jako moderní automatické řezačky píce s výfukem neb odhazem, těší se stoupající oblibě u nás i v zahraničí pro své četné přednosti, zejména jednoduchost a při tom dokonalost konstrukce, přímo úzkostlivé vypracování, jakož i obdivovanou výkonnost, a chráněná známka firmy "STELLA" stala se značkou vyhledávanou pokročilými zemědělci.
Dobrá jakost i pověst výrobků, odborné a obchodní dlouholeté zkušenosti dnešních podnikavých majitelů, stejně jako kádr starého, kmenového zapracovaného dělnictva, opravňují naději v další růst a rozkvět závodu, první to dobrušské továrny na hospodářské stroje, která v příštím roce oslaví 60 let svého trvání.


ZASILATELSKÉ ZÁVODY TEXTILNÍ
tvoří v Dobrušce podstatnou součást průmyslu a obchodu. Jejich vznik datuje se před 60 lety a mají svůj vzor z obchodních domů zahraničních z tehdejší doby. Mají však tu přednost, že jsou také výrobci látek a prádla a dodávají v poštovních zásilkách výhradně přímo rodinám. Prvním takovým obchodním domem je firma Liznar a Krauser, domácí český podnik, založený r. 1886. Její hodnotné výrobky jsou známy téměř v každé zapadlé vsi. Dodává hlavně látky šatové, prádlové, ložní a stolní soupravy, hotové prádlo, textilie bytové a celé výbavy. Na vyzvání firma ráda pošle vzorky a ceníky k výběru.



PROČ NAVŠTÍVÍM DOBRUŠKU?
Zhoubné požáry, ničící v několika hodinách celé město, připravily Dobrušku o mnohé památky. Ale turista setkává se tu ještě dnes s četnými svědky naší historické literatury, dokresluje a ověřuje si jimi historickou skutečnost, oživuje si jimi mnoho, co jako méně podstatné umělec úmyslně pomíjel.
Dobruška se svým okolím stala se důležitým a významným objektem Jiráskovy tvorby. A proto je dnes vděčným cílem ctitelů jeho díla. Sta jich ročně přicházejí doplnit si zachovanými památkami tvůrčí fantasii kronikářovu a neodcházejí neuspokojena. Mnozí se vracejí i několikrát.
Bude jistě na místě, jestliže čtenáře aspoň zběžně seznámíme s nejvýznačnějšími pamětihodnostmi našeho města a vzbudíme v něm touhu shlédnouti je v jejich prostředí, bez něhož zůstávají suchým, neživým a povrchním výčtem bez užitku.
Dobruška, dnes úpravné podhorské město, je malebně rozložena v mělké kotlině, chráněné z východu mohutným pásem Orlických hor. Odtud vycházejí skryta v zeleni listů rozkošná údolí, provázená nekonečnými běhouny luk s hlubokými koryty potoků, po svých klikatých cestách vroubených vějíři devětsilů, křovisky olší a starými vrbami. Tu v těch údolích potkáváme starodávné mlýny, samoty s jednou, dvěma typickými chalupami, jež k nám hovoří onou zvláštní mluvou a vytvářejí náladu, která tolik podmaňuje v Jiráskových dílech.
Ale i samo město na rozhraní horské a krajské oblasti Opočenská má svůj zvláštní půvab, svůj charakter, podmíněný vývojem. Převážně zemědělské městečko ve středověku změnilo se v průmyslové a obchodní středisko, a každé toto období obráží se v jeho zevnějšku.
Jeho význam v dobách rozkvětu měst je dokumentován jedinečnou památkou časné renesance, dobrušskou věží, tak typickou pro celý kraj. Zde na radnici, přilepené k jejím bokům, se zajímavě členěnými štíty, sedával F. L. Věk, radní protokolista, jeho bratr Josef tu purkmistroval a otec malíře F. Kupky úřadoval jako městský tajemník.
Popravní zvonek na zdi věže je dnes jediným němým svědkem posledních cest na hrdle odsouzených. Má na plášti zajímavý nápis:

Bist Du ein Richter,
so richte recht,
Gott ist Dein Richter,
Du bist sein Knecht.

Pod věží je uložen městský archiv. Chová nejvzácnější písemné památky města. Mnohé z nich, zejména privilegia, jsou i značné hmotné ceny.
Mezi měšťanskými domy zaslouží pozornosti rohový dům v Solnické ulici, na němž byla odkryta vzácná sgrafita a zajímavé stavitelské emblémy z konce 16. století.
Věkovských památek má Dobruška velmi mnoho. Je to v prvé řadě bohatý materiál listinný uložený v městském archivu a zčásti vystavený v museu.
Rodný domek Věkův stojí v Novoměstské ulici proti pěkné barokní soše Jana Nepomuckého. Krámek jeho shořel a zachovaly se z něho pouze mořské panny, jež jsou v soukromém majetku a možno je shlédnouti u majitelky paní Rýdlové. Na hřbitově u zdi děkanského kostela odpočívá Věková manželka se svými rodiči. Pomníky na jejich hrobech jsou velmi pěkné empirové práce.
Na východní polovině náměstí bylo roku 1736 vyzdviženo barokní mariánské sousoší, běžného sice typu, ale značné umělecké hodnoty. Stávalo na hradeckém náměstí a pochází od tamějšího sochaře Ondřeje Deckra
Před několika lety založeno bylo pro oblast Opočenská Okresní vlastivědné museum, které se za svého krátkého působení stalo chloubou celého kraje. Soustředilo ve vlastní budově velmi četné sbírky národopisné, kroje, nábytek, domácí a hospodářské nářadí, památky cechovní (pokladnice, ferule, knihy bohatě zdobené malbami). Zde je uložena celoživotní sbírka horského tkalce Hylenky, vzácné tisky, památky na skalecké Mladoty. Dobrušské museum svým kulturně historickým významem přesahuje dnes už úzký rámec kraje, jehož zpracování je věnováno.
S Dobruškou je úzce spjat vývoj a vzrůst vynikajícího českého malíře F. Kupky. Zde prožil mládí a zde mu byl dán základ k pozdější umělecké kariéře. Bydlil v domku proti kostelu, učil se sedlářství a na přímluvu dobrušského starosty Archleba odešel do Jaroměře na průmyslovou školu. Musejní obrazárna má množství jeho prvotin, firmu, kterou namaloval svému mistrovi, na radnici visí rozměrné jeho plátno, obraz Dobrušky, rovněž jedna z počátečních prací. Při nedávné návštěvě města mistrovou chotí byl darován obrazárně originál z nedávné mistrovy tvorby.
V museu jsou soustředěny také památky na F. A. Šuberta, prvního ředitele Národního divadla, nadšeného ctitele a propagátora Smetanových oper, dobrušského rodáka. Mimo jeho korespondenci možno viděti v museu i jeho posmrtnou masku.


Téměř každé město může se pochlubiti význačným dělníkem na národní kultuře; to není výsadou města jednoho. Ale jsou pozoruhodné zjevy, které nemají jinde obdoby.
Dobruška měla v minulém století svého skvělého kronikáře. Prostý soustružník Alois Beer, za živa nepochopený a posmívaný, v tisíci obrázcích zachytil život města a okolí do nejmenších detailů. Prostá a neumělá ruka řemeslníkova zanechala Dobrušce neocenitelné dílo.
A tak nám nezbývá, než Vás znovu odkázati na citát na počátku této stati.
Vy všichni, kteří milujete lidi, jež Jirásek, Němcová, Laichterové, Šubert a jiní vytvořili a zasadili do tohoto kraje, a které milujete posud jen jako nositele literárních hodnot, přijďte poznat skutečnost, z níž vyrůstali a s níž zůstávají nerozlučně spjati. Pak teprv pochopíte plně ony tajemné emoce, jež si podmanily naše básníky, že volili právě tento kraj jako základnu pro svá veliká díla, neboť jen mrtvý kraj bez života nevzruší a zůstává nepovšimnut.
Přijďte a nebudete zklamáni!


PÍSEŇ O VELKÉM POŽÁRU V MĚSTĚ DOBRUŠCE R. 1806.

Na devátého máje byl tak nešťastný den,
o deváté hodině vyšel jest oheň ven
z chalupy dost malý. Němuž vědět žádný,
jak jsou tam zapálili, neb se nepřiznali.

Lidé to uhlídali, hned jsou tam běželi,
k tomu na štěstí zvony hned šturmovali,
stříkačky přivezli, však stříkat nemohli,
neb k tomu ohni přístupu neměli.

Právě vítr na ten den k městu obrácený
a tak uhlí a plamen házel na ty domy.
Již celý město v ohni obrácený,
lidé jako zmatený zas domů běželi.

Však když k domům přiběhli, již domů nemohli,
aby ze svých příbytků vynášet mohli;
tak ubohý každý, kam mohli, běželi,
jenom aby svůj život ještě obhájili.

Kteří doma zůstali a k ohni jsou nešli,
by před tím prudkým ohněm něco ven vynesli,
do pole to dali, zas domů spěchali,
však všecko darmo, již nikam nemohli.

Ty rozmilý křesťane, kdybys tam tenkrát stál,
jaký pláč, naříkání od lidí jest nastal!
Tu lidé běhali, rukama lomili,
však žádné pomoci víc lidské neměli.

Kam co lidé schovali, tam jim to shořelo,
nebo zřídka kde málo něco jim obstálo.
A jak pak ubozí mohli co schovati?
Každý své živobytí hleděl obhájiti.

Jestli si z domů někdo něco vynes na plac
neb do pole za město - a běžel domů zas -
a co zpátky přišel, někdo mu to vzal:
z domů si nic nemohli vzít, t u mu to ukradli.

I také lidé do kostela schovávali,
nebo sobě mysleli, že to tam obstojí.
Tu dým, také plamen byl už všude kolem,
takže z něho nemohli, kteří tam byli v něm.

Tu vítr, dým i plamen a horko jest bylo,
ze všech oken olovo rozhřát se muselo,
skla dolů padaly, uhlí tam lítalo,
tak byl z vnitřku i s vrchu kostel zapálený.

Zatím ubozí lidé ven se dobývali,
jen s velkou násilou ven se dostali.
Však z nich některý přecejc utíkali
a dost s velkou bolestí naživu jsou zůstali.

Ostatní, kam kdo mohli, také utíkali
a od velkého horka na zem jsou padali.
Tak své živobytí museli zkoušeti,
nemohl jim žádný k pomoci přispěti.

Ó, jak hrozné divadlo u kostela bylo,
div se poznovu lítostí srdce nerozlilo!
Tu ležely děti, tu zas staré lidi,
všichni hrozně spálený, nebylo je znáti.

Pak ty spáleny lidi na hřbitov nosili
a potom na druhý den šachtu udělali,
jednoho po druhém třináct jich tam dali,
a tak staří i mladí byli pochováni.

Když celý kostel hořel, jak hrozné bouchání!
Když oltáře padaly i také figury,
ve zvonici zvony - hrozný hřmot, znění -
rozpuknout a upadnout na zem jsou musely.

Tak se veliké škody v chrámě Páně staly,
ó jak pěkné okrasy, ozdoby shořely:
Monstrance, ornáty, pluviáry, dalmatiky -
všechno pěkně srovnaný, alby i rochety.
Osm pěkných oltářů, ty celý shořely,
však mimo nich přece dva zázračně zůstaly :
Václava svatého, patrona českého,
že.nás přece neopustil, radujme se z toho!

Ó, jak hrozné divadlo viděti jest bylo,
právě když celý město již všude hořelo!
Tu lidé plakali, smutně naříkali:
"Ach, my nešťastný lidé, čeho jsme dočkali!"

Když již po ohni bylo, lid na své místa šel,
aby ze příbytků něco hledal, našel,
tu slze od očí co hrachy padaly,
nad tím velkým neštěstím plakal i želel.

Jeden soused v tom ohni utíkal a běžel,
nevěděl, co dělat má, přes vodu jest šel,
tak se útěk nepodařil a nohy si opařil,
celý opálený umříti jest musil.

S jeho ubohou ženou také se stalo s ní,
v jednom domě spálenou nalezli ji v síni.
Tak se odebrali oba ze světa toho,
ach, jak se neštěstí stalo času toho!

Jedna-paní se svou sestrou byly ještě
v síni, když ven vyběhnout chtěly, dveře se zavřely!
Do sklepa jest vběhly, sestra na zem padla,
jako škvarek spálená ležet zůstala.

Také se jeden měšťan v tom ohni zadusil
a to, že tak zle bude, sobě nepomyslil,
chtěl sobě před ohněm něco uchrániti,
tak ubohý v tom místě přišel k zahynutí.

Také některý lidé ve sklepě jsou byli,
však jim bylo na mále, že zůstali živi,
co tam pocítili ouzkosti v tu chvíli.
Od dýmu a horka div, že neumřeli!

Mnoho se popálilo lidí také v ten den,
jsou se omeškali, nešli hned z města ven,
též i ještě také od ohně stonali,
někteří se zhojili a mnozí umřeli.

Dvě stě sedmdesát numer jest shořelo,
sedmdesát šest stodol celou zkázu vzalo,
dvě školy, sladovna, rathaus, pivovárna,
kostel, děkanství, špitál s masnýma krámama.

Z té dobrušské osady tak málo zůstalo,
že pro pana děkana místo nezůstalo,
musel u vesnice v dvorečku býti
a se svýma ovečkama tu bídu snášeti.

Také krásné zahrady všude vyhořely
a v nich tak pěkné stromy celou zkázu vzaly,
nebo co jest jenom dřevo jméno mělo,
třebas ve vodě bylo, vše shořet muselo.

Jistý páni, když jsou truhlu vynášeli,
ve vodě v potoku zanechat ji museli.
Ujištěny byli, že jim tam obstojí -
a když po ohni bylo, truhlu tam neměli.

Mysleli, že ta truhla někam se poděla,
to si nepomysleli, že by tam shořela.
Až na větší důkaz panty, zámek našli,
kruhy všecky spáleny, však víc nic nenašli.

Jistí lidé svou přízi do truhly vložili,
aby jim obstála, do studně ji hodili,
roubení chytilo, uhlí tam padalo,
a co tam v studni bylo, všechno tam shořelo.

Není-li dost hrozný také k podivení,
když v potoku plynuly ryby uvařený!
Od velkého horka voda žhavá byla,
ano i v mnohých místech vařit se musela.
Mnoho jiného všeho dost bylo viděti,
co jest spáleno bylo: slepice i ptáky;
všude dost ležely, lidé to viděli,
krávy i jalovice, telata spálený.

Jedna ubohá žena také utíkala,
však ji nemohou nalízt, kam se jest poděla:
někde k zasypání nebo k upálení,
jak se s ní stalo, Pán Bůh nejlepší ví.

Z dalekých měst i vesnic ten oheň viděli
a hnedky jsou běželi, lidem pomoct chtěli,
však již jeden oheň všechno všude bylo,
však se přece několik gruntů obhájilo.

Stříkačkama přijeli, již dost pozdě bylo,
nebo daleko měli, za zlé jim nebylo!
Však dost platný byli, jak stříkat začali,
a Pulickou ulici přece obhájili.

Nebo jsou s nima jinam přistoupit nemohli.
Do Pulické ulice stříkačky se sjely,
vody tam dost měli, tak stříkat začali
a tak s boží pomocí oheň zastavili.

Tak se druhého dne s jednou ženou stalo,
že se z jednoho domu kus štítu sesypalo,
kus na její hlavu spadl silně dolů,
takže ani nezívla, umřela v tu dobu.

Ach, rozmilý křesťane, kdybys to byl viděl,
jakou tu noc po ohni z těch lidí každý měl!
Každý, co měl, u toho si seděl,
ach, s jak velikým pláčem na Dobrušku hleděl.

Pak se ubozí lidé s pláčem ubírali
a sem i tam po vesnicích obydlí hledali,
ten tu, jiný tam, poděli se někam,
ach, Bože spravedlivý, potěš je s nebe sám!

Obilí, kam kdo mohl, do vesnic dávali,
nebo ještě stodol u města neměli,
ach, jak ten boží dar vzácné každému byl,
děkujem Pánu Bohu, že nám ho zachoval.

Tak si dobře rozvažme, rozmilí křesťané,
co na tom bídném světě jenom našeho je,
tu máme důkazy života všeho,
kdo si na čem zakládá, co mu přijde z toho.

A na tom bídném světě si nezakládejme
a tak svého bližního v ničem nesužujme,
co nám Bůh požehná, za to mu děkujme,
k jeho božské moci všechno přičítejme!

A tak jisty budeme, že nás Bůh potěší,
když ho prosit budeme, on nás vždy vyslyší,
pomůže nám zas v tak velké úzkosti
a po smrti nás přijme do věčné radosti.

Vy všichni dobrodinci, kteří jste jen byli
a těm ubohým lidem almužnou přispěli,
Bůh vám zaplať všecko, co jste koliv dali,
abyste žádnou nouzi v ničem netrpěli.

Aby vám na tom světě Bůh dal požehnání,
svou svatou mocnou ruku vždy držel nad vámi,
všecko na tom světě byste dobře měli
a po smrti do nebe byste se dostali.
Amen.
Tato píseň v Dobrušce jest sepsána roku 1807, ten rok po ohni ve "Dvorečku" u Pulic, kde P. děkan Obst ubytován byl.
Vše pravdivě sepsáno a do otisku dáno téhož léta.
(Píseň má opsánu pan Josef Dušánek v Dobrušce.)